Je tam, nebo není tam. Schodiště se vznáší, jako by bylo zavěšené v prostoru, a jen při upřeném pohledu ostřížím zrakem, lze občas zahlédnout tu a tam odlesk nástěnného světla.

Ano, popisuji skleněné zábradlí. Není ničím olemováno, nemá madlo z jiného materiálu, vypadá, jako by bylo z jednoho kusu skla. Je to vrchol umu konstruktérů a potvrzení dobrého vkusu architekta. Vše vypadá, jak vypadat má. Jde o naprostou čistotu a technickou vyzrálost důležitého schodišťového prvku. Ten kdo to navrhnul, by zasloužil nejméně metál.

Sklo, které se používá na zábradlí, jen není obyčejné sklo. Jde většinou o lepené, bezpečnostní skleněné desky, vyřezávané z velkých tabulí. Sklo splňuje bezpečnostní požadavky, kladené technickými normami. Sklo nesmí být křehké, musí odolat úderům a do jisté míry také kroucení. Nesmí být rezonanční. Svislé skleněné desky musí také být schopny odolat velkému zatížení.

Skleněné zábradlí je buď přiznané. Při něm skleněné tabule jsou uchyceny v rámech z jiného materiálu. Tím materiálem je v drtivé většině případů leštěná, nerezová ocel. Někdy se, a to především na madla používá exotické dřevo.

I když se používají dřevěné prvky v zábradlí, jsou většinou ke skleněným tabulím napojeny, nerezovými spojovacími prvky.

Skleněné zábradlí, na rozdíl od zábradlí z jiných materiálů, je poměrně náročné na údržbu. Na skle, zvláště, je-li za ním nějaký světelný zdroj, je vidět každý otisk prstů, každá kapička i zrnko prachu. Neustálé čištění a leštění je úmornou záležitostí. Tuto práci je si možné trochu ulehčit použitím speciálních leštících materiálů na bázi nanotechnologií. Ta znatelně omezí ulpívaní nečistot a způsobí, že jejich odstraňování je snadnou operací. Skleněné zábradlí je natolik dominantním architektonickým prvkem, že jeho navrhování by mělo realizováno jen zkušenými architekty.