Vždycky jsem si říkala, že nemůžu natrefit na pravou lásku. V podstatě jsem se i vyhýbala lidem okolo, protože jsem byla takový ten typ, co byl uzavřený a moc toho nenamluvila. Měla jsem za sebou několik nepovedených vztahů, a tak jsem ani neměla chuť zkoušet něco nového, protože jsem se prostě bála zklamání. Jenže pravá láska si mě nakonec stejně našla sama a teď jsem konečně šťastná. Jednou, když jsem šla v zimě a vracela se cestou domů z nákupu, jsem nešikovně spadla. Bylo zrovna náledí. A samozřejmě jako na potvoru jsem spadla tak, že jsem si zlomila nohu.

Kolem nebyl nikdo, kdo by mi pomohl. Šel tudy jenom jeden muž, asi ve věku čtyřiceti let, kterému se mě zželelo a pomohl mi vstát. No, a to byl přesně ten moment, kdy jsem se mohla zadívat do jeho nádherných očí. A samozřejmě jsem se na první pohled zamilovala a už to bylo. Ještě před chvílí mi připadal naprosto nepřitažlivý a teď jsem na něho zírala asi minutu v kuse. Zvedl mě do náručí. Já jsem skuhrala bolestí. Nebylo mi moc dobře, ale když jsem byla v jeho náručí, z nějakého neznámého důvodu mě to neskutečně uklidňovalo. Po hodně dlouhé době jsem si najednou připadala jako princezna z pohádky, která prožívá to, co ještě nikdy v životě neprožila.

Jenomže ono to byla pravda. Fakt jsem se cítila nádherně, a to i přesto, že mě ta noha šíleně bolela. Ale ten hřejivý pocit lásky byl silnější. Hned mě odvezl do nemocnice a čekal na mě celou dobu, když mě vyšetřovali. Byla jsem z toho naprosto nadšená a nevěděla jsem, co mám na to říct. Nikdy se o mě žádný chlap nezajímal natolik, aby pro mě udělal něco takového. A po vyšetření mě vzal k sobě domů. Prvně jsem měla námitky, ale nakonec jsem souhlasila. A udělala jsem dobře. Dneska už jsme spolu pět let a jsme naprosto spokojení. A tady je vidět, že pravá láska si člověka najde vždycky.